O DIVADELNÍM MALÍŘI

(Filip Novák)

​

     Vedle divadla stál velký bílý dům s velkými hnědými dveřmi. Byly tak veliké, že by jimi projela tramvaj, prohnalo se stádo srnek a prošel celý orchestr s klavírem. V tom domě bydlel v malém pokojíku s kulatým oknem starý malíř. Na stěnách měl nalepené kresby a náčrty, po podlaze se všude válely papíry a sešity. 

     Nebyl jedním z těch obyčejných malířů, kteří malují západy slunce, vážené paní a pány na křeslech nebo citrony v mísách. Byl to malíř divadelní. A tak každá místnost v domě ukrývala jiný svět. V jedné byl složen královský palác, v další temný loupežnický les a jinde vyčkávala podmořská říše. Když měl domalováno, odemkl starým klíčem veliké dveře a všechny části mohly putovat do divadla.
Pak dveře vždy zase zavřel, zamkl a odešel do svého pokoje kreslit nové návrhy. Žil sám, žena mu zemřela a s dcerou se pohádal, když se přestěhovala do vzdáleného města do cizí země. Každý rok jí s prvním sněhem posílal dopis a dostával vždy stejnou odpověď. Přeju ti veselé Vánoce, ale přijet nemůžu, mám moc práce Tvoje Jane. Letos však žádná odpověď nepřišla.

     Bylo krátce před Vánoci. Malíř právě dokončil poslední kus k příběhu o betlémské hvězdě. Už už se chystal odemknout veliké dveře, ale klíč jako by se vypařil. “Musel mi někde vypadnout.” zamračil se malíř a prohledával pokoj po pokoji. Pátral mezi pyramidami, u perníkové chaloupky i v ledovém paláci, ale nenašel nic. 

     Vylezl oknem a vydal se do města. Chodil tam a zpět ulicemi mezi obchody s cukrovím, stánky s horkým čajem a dětmi i dospělými, kteří si hráli ve sněhu. Pátral snad na všech místech, ale klíč nenašel. Připadal si, jako by na něj padla závěj sněhu a zachmuřeně se vracel domů. Když tu náhle uviděl, že k jeho domu vedou ve sněhu cizí stopy. Opatrně vešel. Na podlaze se leskly mokré šlápoty. “Zloděj” zašeptal sám pro sebe.

     Odněkud shora se ozvaly tiché kroky. Malíř vyběhl nahoru, otevřel dveře svého pokoje a tam stála žena v zimním kabátu, v jedné ruce držela starý klíč a v druhé dopis. “Ahoj tati, měl by sis tu uklidit.” pronesla, podala mu klíč a usmála se. Starý malíř ji objal a věděl, že odteď už mezi všemi příběhy nebude sám.
...

     Někdy se lidé na své cestě míjejí. Kudy šel malíř a kudy jeho dcera? Baterka ti pomůže zjistit, co všechno po cestě lidé poztráceli a co se skrývá ve dveřích. A třeba rozsvítit i pouliční lampu… Objevuj a zjisti, kdy je lepší si na věci posvítit zvenčí a kdy je třeba mít světlo uvnitř.