ELFRUN A GERDA​

(Daniela Grohová)

​

     Byla zima a bylo jezero. Na jeho pravém břehu bydlela Gerta. Na levém bydlel Elfrun.

     Každý den Gerta opouštěla svůj byt, aby se šla projít kolem jezera. Jako hodinová ručička chodila vždy stejným směrem. Vycházela ve čtyři odpoledne od velké borovice. Když šla, nejprve minula břeh s rákosím, později rozpadlou rybářskou boudu a ještě o mnoho kroků dál došla na rozcestí. Tam měla na výběr jít k lesu, na pláž nebo pokračovat dál okolo jezera. Pokaždé si vybrala pláž, aby si v půli cesty odpočinula. Sedla si a koukala přes jezero na místo, kde tušila velkou borovici a za ní její panelák. Když bylo teplo, smočila si ve vodě kotníky. Když bylo vedro,   taky protože na pláž nikdy nikdo nechodil, svlékla se a vykoupala se celá. 
Na tohle teď ve vzpomínce myslela. Stála na pláži, ale byla zima. Zima až praští. Taková zima, že vám z toho třeští uši i pod čepicí. Mrzlo a mrzlo, že už ani nesnežilo, ale bílo bylo. A tu ji napadlo, jako nikdy předtím, že by zkusila jít domů rovně přes jezero. A šla.

     Každý den Elfrun opouštěl svůj příbytek, aby se šel projít kolem jezera. Jako hodinová ručička chodil každý den stejným směrem a vycházel vždy ve čtyři hodiny odpoledne od rozcestí, které ukazovalo k lesu, na pláž nebo kolem jezera. Když šel, nejprve míjel březový háječek, potom sochu nějakého světce, na jehož činy už všichni zapomněli a o mnoho kroků dál došel až k velké borovici. Pokaždé se u ní zastavil a chvíli poseděl. Koukal na druhý břeh, kde tušil pláž a rozcestí, které ukazuje k němu domů, do lesa. Dneska byla už pěkná zima a začal svítit měsíc. A jeho napadla myšlenka, jako nikdy předtím, že zkusí jít domů přímo přes jezero. Šel.

     Byla zima. Zima až praští. Taková zima, že vám z toho třeští uši i pod čepicí. Mrzlo a mrzlo, že už ani nesněžilo, ale bílo bylo a vše se nekonečně třpytilo. 
A v takovéhle zimě se potkali Elfrun a Gerta.
...

Vlez dovnitř. Stojíš uprostřed jezera. Posviť si na cestu.