ANDĚLÉ JIZERSKÝCH HOR
(Anna Strnadová)
V úpatí Jizerských hor, na okraji malého města Jablonec vyráběla rodinná továrna už po desetiletí nejpestřejší perle velikostí a barev, které si jen dokážete představit. Den co den se zatápělo v obrovských pecích na tavení skla, mačkáři brali do rukou kleště, brusičky nabíraly na hřebeny desítky korálků a brousily je do dokonalých tvarů a šperkářky je pak za sebou navlékaly na nitě.
Obchody šly jak po másle. Místní lidé, ale i ti za hranicemi, jejich řemeslo obdivovali a s radostí se perlami zdobili. Stalo se tak, že se perličky z malého městečka dostaly až za moře a oceány do Afriky a Ameriky. Zdálo se, že tuto malou továrničku nemůže nikdo a nic ohrozit.
Byl to zrovna čas předvánoční, když hlavní účetní zaklepal na dveře ředitele továrny. A musel to být snad nějaký šestý smysl, protože ředitel už v tom ťukání ucítil úzkost a strach. Hlavní účetní položil na stůl čísla za poslední půlrok a řediteli se málem podlomila kolena. Továrna nemá už žádné peníze. Náhle, bez varování! Dlouho do noci mudrovali, co s nastalou situací a jak se to vlastně mohlo stát. Byli to snad kupci z dalekého orientu s nekvalitním, ale levnějším zbožím? Mají snad místní lidé hluboko do kapes? S určitostí to říct nemohli, museli se ale domluvit, co udělají. A ačkoliv se jim na to ani pomyslet nechtělo, nakonec se rozhodli část továrny zavřít a některé pracovníky propustit.
Ten večer šel ředitel spát s těžkou hlavou a dlouho do noci nemohl usnout. Trápily ho tisíce myšlenek a nočních můr. Na chvíli ještě vyhlédl z okna svého bytu v nejvyšším patře továrny. Hleděl do hustých jizerských lesů, zhluboka dýchal a snažil se vytříbit si své myšlenky. V lese se náhle začalo cosi třpytit. Zahleděl se pozorněji a jemné třpytivé odlesky se začaly množit. Po chvíli se mezi větvemi smrků třpytilo tisíce malých světýlek. Pan ředitel si musel promnout oči. Když se do lesa ale zahleděl podruhé, všechen třpyt zmizel. Byl to tedy jen sen, jen mžitky z únavy, pomyslel si a šel si znovu lehnout. Tentokrát si ani nestihl přetáhnout peřinu přes ramena a hned usnul.
Druhý den, když kráčel chodbami továrny se svěšenou hlavou, přiběhl k němu náhle jeden z dělníků. Oči měl vytřeštěné a rychle ho táhl za rukáv kamsi ven. Ředitel se nestihl ani vzpamatovat a zmateně utíkal za dělníkem ven z továrny, přes cestu, až do lesa. Chvíli ještě kličkovali mezi smrky zahalenými bílou pokrývkou, bořili se do hustého sněhu, až se zastavili uprostřed malého paloučku. Ředitel se vzpamatoval, rozhlédl se kolem sebe a nemohl uvěřit svým očím. Oslnil ho stejný třpyt jako předešlé noci. Mezi jehličkami mohutných smrků bylo tisíce a tisíce malých perliček. Tak třpytivé, lesklé a dokonalé ještě ředitel v životě neviděl. Zázrak, pomyslel si. Zázrak, který zachrání naši továrnu. Rychle se začal rozhlížet kolem sebe, jestli neuvidí toho, komu vděčí za tak velký dar. Možná se mu to zdálo, ale mezi dvěma nejvyššími smrky zahlédl kus křídla. Ještě bělejšího a jemnějšího než byl ten nejčistší sníh. Bylo to andělské křídlo. Jizerští andělé přišli jemu a celé jeho továrně na pomoc. Tomu se říká vánoční zázrak!